Tim si teď s Koflánkem procházíme. Páníčkové tomu říkaj výcvik poslušnosti. My tomu řikáme mučení. Né že by nás nebavilo dostávat samý mňamky v takový četnosti, ale taky by to nemusela bejt taková dřina. To je samý lehni, sedni, k noze, zůstaň, v pravo vbok, čelem vzad, v levo v bok, to se vám potom tak točí hlava. Do toho všeho sledovat páníka - respektive jeho ruku jesli v ní nemá pamlsek a ještě další pejsky okolo. No nebudu Vám nic nalhávat nejni to žádná legrace. Ten prťavej Kolan byl teď pochválenej za přivolání že prej má jedničku s hvězdičkou. No jak to nejni nic k jídlu tak mi to nezajímá. Von totiž eště neví že sou mnohem zajímavější věci než chodit k upištěný paničce co tim svym přitroublym medovym hláskem volá jak kdyby s ní byla kdovíjaká legrace. No snad na to brzo přijde abych taky byla někdy pochválená já.

Jináč si teď žijem docela dobře. Nejezdí nám přibližovadlo k bytu tudíž to musíme ťapat až do sedmýho patra po schodech. Všichni teda néééé. To prťavý chlupatý nesmyslo má zase ňáký privilegia. Bych se picla. Páník jí tahá v náručí a panička jí cpe do batohu. A představte si že vona se u toho tváří snad jak kdyby se jí to vůbec nelíbilo. To mě někdo poponejst tak ho ulížu k smrti blahem. Těžkej úděl prvorozených. . .

Tak zas někdy HAF