Ráno jsem byla uplně nejhodnější pejsáček, po včerejšku jsem si řekla, že to stačilo. Ráno jsem tetu vůbec nebudila ani neotravovala, ležela jsem v pelíšku v chodbě a koukala na postel, až se to tam pohne. Teta vylítla v sedm, rozhlížela se, kde sem a jak to, že nezlobím a nic nechci. To bylo radosti, když mě objevila. Hned jsem za to dostala papání a šupky dupky zase mezi ně do postýlky.

Když jsem byla tak hodná od rána, hned dopoledne mi to teta musela pokazit. Začala si se mnou hrát, tahaly jsme se o hračky, honily se po bytě a všelijak blbly, to bylo fajn, ale pak mi teta foukla do čumáčku, já jsem vyskočila, bylo to tak rychlý, ani nevím jak - vyrobila jsem tetě monokl na oku. Má to trochu oteklý, taky slzičky ukápla, ale nezlobila se na mě, to ne.

Potom se strejdou odešli pryč a nechali mě tady a když se vrátili, měla teta nejen fialové oko, ale i vlasy, no aspoň si je už s paničkou nebude nikdo plést. Hned jak přišli vzali mě ven k vodičce, to bylo prima, ale protože bylo strašný vedro celej den, tak jsme to tolik neprotahovali.

Na zítra mám slíbenou Vltavu, koupáníčko, jupí, to bude paráda. Ale stejně už by se měla vrátit panička s páníčkem, mám totiž pořád smutný oči. S nima je to lepší. Ani tetu se strejdou moc nevítám, když přijdou domů. A taky jsem dneska zase čmuchala v páníčkových ponožkách ve skříni. Dvakrát. Je mi moc smutno. Kde jste?