V úterý navečír proběhla šílená balící rychloakce mejch páníčků, pobíhali zběsile po bytě a cpali věci do obrovských tašek, pak mě čapli, navlíkli mi ten postrojek v kterym mě vždycky mučej v autě a vyrazili jsme na dlouho cestu.

Jen co jsem vyběhla z auta poznala jsem kde jsme, je to ta chalupa kde už jsme jednou byli a kde se mi tak móc líbilo. Chvíli jsem pobíhala od auta k chalupě a pozorovala páníčky jak nosej ty velký tašky v kterejch doufám maj dost bůvolích kostiček a piškotek a jinejch dobrůtek pro mě a když mě to přestalo bavit, vydala jsem se na obhlídku okolí. Pod náma u sousedů nikdo nebyl, tak jsem pokračovala dál ale v tom mě zavolal páníček tak sem se musela vrátit s tím,  že tuhle část okolí holt prozkoumám později. U chaty to taky nejni špatný, hned pod schodama je taková malá boudička na kmeni stromu, kam často lítají ptáčkové a ty jáá hrozně ráda pozoruju. Jen kdyby mě někdy nechali přijít blíž a pohrát si s nima. Mňam. :-)
Další den, protože jsem tušila že bude hodně náročnej, nechala sem páníčky vyspat ááááž do devíti hodin. Pak už jsem ale měla hlad a taky jsem zvenku slyšela ptáčky jak na mě volaj, tak jsem si sedla ke dveřím a začla kňourat s nadějí, že už se konečně někdo vzbudí a pustí mě ven. A vyšlo to ! Chvíli po snídani jsme konečně vyrazili na procházku do lesa. Lítala jsem jako splašená a užívala si všech těch věcí co se doma v Praze vidí málokdy. Prolezla jsem každou kaluž, hlavně ty blátivý a to se páníčkové trochu zlobili a říkali něco o čuněti s hnědejma ponožkama, ale mně to teda nevadilo.  Taky jsem několikrát honila motejla, ale nikdy se mi nepodařilo ho lapit a to jsem se za ním plížila pěkně pomalu. Asi budu muset vymyslet nějakou lepší fintu.  Pak sme došli k velkýmu rybníku a tam sem si zas mohla zaplavat, sice je fakt, že vlez do vody byl dost prudkej a já teda nejsem žádnej skokan, ale nakonec jsem to zvládla a nadšeně nosila z vody klacíky. Procházka to byla pěkně dlouhá ale báječná. A to mě po návratu do chalupy a po zblajznutí čekala ještě jedna. Tentokrát ale do města a to nebylo nic moc. Poctivě jsem strkala čumáček pod každý vrata kolem kterejch sme prošli a čekala že se vynoří nějakej kámoš, ale nikde nikdo, jen ten velkej vlčák kterej se teda jako fáákt nechce kamarádit páč na mi pořád štěká.
Druhej den, hnedka po ránu, dorazila za náma návštěva. Přijela teta co spolu na tajnačku mlsáme, pak druhá teta, s kterou vždycky děláme děsný blbiny a co mi dává ty báječný pusinky při kterejch mručim jak mrož, taky strejda co mi na procházce pořád házel klacíky no a pak taky jeden strejda kterýmu sem prej rozbila brejle. Ale to sem vááážně vůbec nechtěla... byla to taková . . .  *nemilá událost.*  Hnedka po tom co si návštěva nacpala pupíčky kávičkou a nějakejma mňamkama o který mě zase ošidili, vyrazili sme všichni na procházku do lesa a já se děsně těšila až dorazíme k vodičce a předvedu jim jakej šikovnej plováček jsem. No abych to zkrátila, předvedla jsem se  v plný parádě, fotoaparáty cvakaly a já nadšeně skákala do vody a ještě s větším nadšením jsem po vyškrábání se na břeh pocákala všechny přítomný, no prostě príma.

Den jsem si moc užila a shrnutí ? 1 rozbitý brejle, 1 umazaný (poťapkaný) kalhoty, 6 napucnutejch pupíčků (kuřátkem...a taky jsem dostala kousek) a 4 hóódně unavený tlapičky.

Teď už jsme zase zpátky v Praze, tak můžu v klidu pokračovat na zdokonalování bytu páníčků. Je mi tu ale smutno a když tak ležím na kouskách rozkousanýho lina, vzpomínám na čvachtání ve vodičce, honění motýlů, dlouhatánský procházky, jedení srnčích bobků, sousedovic ublafanýho jezevčíka, na kradení polínek u ohýnku a už se děsně těšim až tam vyrazíme zas.